Jak jinak si vysvětlit, že se nás na pravidelném čtvrtečním tréninku z Výtoně do Braníku a dál sešlo šestnáct a trenérka Lenka. Pro mě to byl teprve druhý běh s touto skupinou, minulý čtvrtek jsem kvůli skřípnutému nervu potupně zabalila už na Braníku. Tento neduh se mi naštěstí podařilo vyléčit, a tak jsem doufala, že tentokrát doběhnu až do Modřan na pověstného višňového nealko Bernarda, o kterém jsem již mnoho slyšela, ale dosud neochutnala.
Po příchodu na místo srazu jsme konstatovali, že je pěkné vedro a možná by bylo příjemnější skočit do vody než běžet (ne teda do Vltavy). Některé pravidelné účastníky teplo odradilo, některým nevadilo, a tak se pod mostem postupně sešla velká různorodá skupinka, v níž se potkali začínající i pokročilý běžci.
Nechali jsme opozdilcům ještě pět minut a pak jsme již vyrazili po nábřeží směrem k botelu Racek. Minulý týden mi tento úsek připadal šíleně dlouhý, ale tentokrát jsem se ani nenadála a už jsme byli na místě. Nevím, zda je to jen moje zkušenost, ale pokaždé, když běžím novým terénem, připadá mi ta trasa o dost delší, než když ji běžím poněkolikáté. Asi proto mi přišlo, že jsme byli u Racka co by dup. Zde jsme absolvovali pravidelné protažení a běžeckou abecedu. Další běžci nás ještě dohonili, jiní se s námi naopak rozloučili. Po rozcvičce jsme vyběhli dál, směr Hamr Braník. Nábřeží bylo slušně nacpané bruslaři, cyklisty, chodci i dalšími běžci, takže jsme mezi nimi museli občas absolvovat slalom. I cesta do Braníku byla překvapivě kratší než posledně. Zde jsme si ještě dali jednu rychlejší rovinku. Pak následovalo dělení skupiny. Někteří se vraceli zpět na Výtoň, někteří skončili zde, ale většina z nás se rozhodla pokračovat dále aspoň do Modřan. Čekání se bohužel trochu protáhlo, a tak se do nás dali komáři. A aspoň na mě si dost smlsli.
Když jsme opět vyběhli, moje nohy už byly docela ztuhlé, takže další úsek se mi neběžel s takovou lehkostí jako dosud. Proběhli jsem Braník a pokračovali dál podél Vltavy, kolem golfového hřiště v Hodkovičkách směrem k nádraží Modřany. Moje mysl chtěla běžet, ale nohám to bylo jedno, a tak jsem se ocitla na chvostu celé skupiny a mžourala na vzdálené místo, které bylo naším dalším cílem. Nakonec jsem tam jakž takž doklusala, i díky povzbuzení od Lenky, která měla stále energie na rozdávání.
Zde následovala další porada, zda běžet ještě kousek dál a pak se vrátit, nebo zajít na Bernarda, chvíli oddechnout a pak ještě pokračovat jedním nebo druhým směrem. Já jsem měla jasno, potřebovala jsem se něčeho napít a bylo mi jedno čeho. Nakonec zvítězila varianta pro pauzu, a tak jsem proběhli podchod a zašli si do Modřanského biografu koupit Bernarda (višňového nebo švestkového), někdo si dal kofolu, někdo jen vodu. Žízeň byla velká a pivo v nás rychle zmizelo. Vrátili jsme sklo a opět jsme se rozdělili. Část skupiny se rozhodla běžet zpátky směr Braník. Druhá část proběhla sídliště směrem ke svým domovům nebo, což byl můj případ, směrem k zastávce.
Měla jsem štěstí, protože autobus mi jel za chvilku. Trochu jsem se bála, že budu v dopravním prostředku asi hodně smrdět potem, ale dva pánové, co si sedli ke mně, to přebili. Za necelou půlhodinku jsem dorazila před náš dům. U vchodu jsem potkala souseda. Zeptal se mě, kde jsem byla běhat, a pak mi vyprávěl své běžecké historky z vojny. Nakonec mi dal ještě čerstvě natrhané hrušky.
Běhání prostě sbližuje.
Přidej se k nám příště i ty:
http://apps.facebook.com/nike_lokality/runs/view/365
_png_600x317_crop_q85.jpg)
.gif)
